PhDr. Zdeněk Zbořil: Dočkáme se racionální volby?
Video z vystoupení naleznete na tomto odkazu:
Vystoupení politologa a historika Zdeňka ZBOŘILA na Vratimovském odborném semináři (19. října 2013)
Dočkáme se racionální volby?
Obávám se, že po tak temperamentním a zajímavém projevu (Ivana Davida) to budu mít obtížné. Já mám funkci trochu složitější, protože nemám dostatek politické intuice, abych dokázal předvídat a odhadovat budoucí vývoj, proto se skromně zabývám raději tím, co bylo nebo co je. V posledních třech letech jsem objel několik ideových konferencí nebo aktivů různých politických stran od Suverenity paní Bobošíkové až po ODS a musím vám složit poklonu, protože ve vašem prostředí je vidět, že máte zájem o věci, a nikoliv že si tady domlouváte u stolu nebo v zákulisí svoji politickou nebo ekonomickou budoucnost. To i u malých stran je dnes zcela typický jev.
Pro svůj příspěvek jsem si vybral téma, zda se v nadcházejících volbách dočkáme racionální volby, a vlastně bych vám mohl odpovědět velmi stručně, že se nedočkáme. S tím bychom se mohli rozejít a já bych mohl jet domů. Ale přece jenom chci vaši pozornost zaměřit k tomu, proč si to myslím. Pro argumentaci jdu do minulosti anebo do svého oboru, který stále ještě vyučuji, ale nechci vás otravovat nějakou teorií racionální volby nebo teorií racionálního jednání, což je takový parádní kůň amerických political science a disciplina, která živoří na okraji české politologie. Chtěl bych jenom připomenout, že pomocí těchto teorií se vysvětlují sociální jevy nebo chování lidí na základě předpokladů, že aktéři politických procesů se chovají racionálně. Tedy že mají jasné preference, snaží se maximalizovat svůj užitek, a tím i zisk. Jsou to tedy jevy, které v minulosti zkoumala právní věda, sociologie, politická antropologie atd., tedy všechny obory, které zkoumaly kolektivní jednání a kolektivní vyjednávání.
Rád bych připomněl, že součástí této teorie je tzv. racionální ignorance, která vychází z poznání, že občané-voliči jsou si vědomi toho, že jejich jednotlivý hlas ovlivňuje volby jen nepatrně, a proto nepovažují svoji účast ve volbách za důležitou. To nás samozřejmě nezajímá jenom proto, abychom zjistili, jak se chovají voliči, ale také proto, že víme, že s tím politické strany počítají, že některé politické strany kalkulují s racionální ignorancí a sázejí na své odhady budoucnosti výhradně podle počtu voličů a počtu těch, kteří se voleb zúčastní. Především to ovlivňuje strategii politických stran a o přízeň se ucházejících kandidátů, kteří před volbami slibují všechno možné, jen aby měli větší šance na zvolení, a předpokládají, ale to neříkají nahlas, že náklady na sliby se budou platit až po volbách. Jde o efekt známý z ekonomiky a převzatý politickými vědami a politology, že politický proces je preference politik, jejichž prospěch se dostavuje dříve než jejich náklady. Na okraji nechávám vedlejší efekt, že spousta kandidátů a politických stran je ve volebním procesu zvýhodňována skutečností, že mají možnost doslova kupovat si hlasy voličů a platit za ně zdroji z veřejných financí. Nepřipomínám klub přátel Miloše Zemana, ale i všechny ostatní politické strany. Vzpomeňte si na TOP 09 v čele s Karlem Schwarzenbergem, který už půl roku neúřadoval na ministerstvu zahraničních věcí a objížděl v minulých volbách volební shromáždění své strany a konstituoval tam mýtus o spravedlivém vladaři, který obdarovává, a doslova bych řekl, pomáhá nobilitovat své poddané. To znamená, že je povyšuje na svoji úroveň a kombinuje přitom aristokratickou kinderstube s vulgaritou. To je zvláštní symbióza toho, co já ovšem čtu jako to nejhorší možné politické jednání. Musím bohužel citovat pana kandidáta na prezidenta a bývalého ministra zahraničí, že ty »hovna a prdele« do veřejného diskursu zavedl právě on ve svých prvních interview ještě na jiné úrovni. Ne že bych byl moralista, ale vytváří to jakési normy a hlavně to dává najevo jeho postoj ke mně, jeho postoj k těm pod ním, prostě – kašlu na ně, mohu si k nim dovolit jakoukoli vulgaritu.
Vrátím-li se k tématu svého vystoupení, kterým je otázka, zda se dočkáme racionální volby, tak si dovolím připomenout Oskara Krejčího, který už ve své knize o volbách z roku 1994 konstatoval, že ve volbách roku 1990 a 1992 se průměrný český volič choval iracionálně, jeho výběr stran byl závislý na osobním životním dojmu, byl v podstatě vírou v určitý ideový směr a tváře politiků. Domnívám se, že je tomu tak z různých důvodů, mimo jiné proto, že politické prostředí ČR je do značné míry iracionální, že programy politických stran nejsou výrazem doktríny, politické strany své programy neplní, političtí vůdcové se starají především o sebe, kampaně jsou zaměřeny na skandalizování oponenta nebo jiné politické strany atd. To znamená, že klíčem k výsledku voleb v roce 1990–1992 byl nerozhodnutý volič definovaný menším zájmem o politiku spíše než volič stranický, ale s větší náchylností podléhat propagandě, emotivním zprávám atd. To je konec citátu z knihy Oskara Krejčího a já k tomu nemám co dodat. Neplatí to jen pro roky 1990-1992, ale platí to i pro všechny volby následující a předpokládám, že to bude platit, i když si představím, že podle posledních průzkumů, které nemusí být cinknuté, 37 % lidí z těch, kteří chtějí volit, ještě neví, koho budou volit, tak si myslím, že tyto volby budou probíhat úplně stejně.
Politika má být konsenzus, ne válka
S kolegou Jiřím Bystřickým, sociologem, jsme také pod dojmem několika různých voleb napsali žertovnou parafrázi toho, jaká jsou pravidla české politiky a snažili jsme se je nějak nově pojmenovat jinak, než je obvyklé v médiích. A řekli jsme si, že v Čechách v politickém chování, které se pak projevuje ve volbách, je pět základních pravidel. Jedno se jmenuje pravidlo ostentativní nedůvěry, druhé je funkce dobrovolné neschopnosti, třetí je rituální gesto zapovězení, další subverzivní strategie a pravidlo prázdné dohody. Ta pojmenování nejsou tak důležitá, jsou nadsázkou a vznikala v době, kdy jsme si mysleli, že všechna tato pravidla v sobě obsahují naprosto triviální pohnutky sebeuplatnění, obranného uhýbání stranou a zkostnatění neboli petrifikace. Tedy že jsou to pravidla různých strategických manévrů, které militární koncepce zahrnují do pravidel války – ne tedy politika jako konsenzus, ale politika jako válka. A lze je spatřovat nejen v předvolebním klání, ale v každodenní politické praxi. Například na jednání sněmovny je militární praxe vidět při jakékoliv diskusi o jakékoliv hlouposti, nemluvím už o věcech zásadních. Například projev ostentativní nedůvěry je typický pro setkávání se nebo míjení reálného politického prostoru a inscenované politické reality. Je to jednoduše řečeno projev nedůvěry v životaschopnost volné soutěže, jak o ní mluvíme s odkazem na Ústavu ČR, a to politické soutěže nejenom stran, ale i jejich idejí. Díky tomu jsme opakovaně svědky toho, jak mediálně vytvářené obrazy politiků se nahodile setkávají s vágně vymezenými občany tohoto státu. Občan se pohybuje v jakési mlze, kdežto kontury lecjakého politika máme narýsovány, ať už v pozitivním nebo negativním světle, velmi výrazně. Výsledkem tohoto míjení se nebo setkávání je vyhledávání náhradních idejí nebo dokonce ideologií. Vlastního sebevědomí dosahujeme právě tím, že zapomínáme na to, co vlastně chceme. Oni nás nakonec dokážou přesvědčit, abychom zapomněli na to, o co nám jde.
Také dobrovolná neschopnost je paradoxně chtěným důsledkem pro budoucí orientaci politických cílů. Plnění hlavních politických zadání, jako jsou např. vývoj ekonomiky, sociální programy, školství, právní prostředí, zdravotnictví atd., je totiž úkol, který vyžaduje v českém politickém prostředí dvojí strategii plnění. Jednak programovou, to je ta lepší a méně náročná verze, a poté tu náročnější, pragmatickou. Způsob, jak v tomto politickém prostředí věci dělat, se liší od toho, jak je lze popisovat. Popsat program a nějaké politické cíle je jednoduché, ale pak procházejí už v předvolebním procesu a zejména po volbách tzv. disciplinací omezení. Proto je obecně považováno za přijatelné, že pragmatická verze politiky je spíše operativním modelem kombinatoriky a při vší úctě k občanské společnosti prvky tohoto modelu jsou nebo mohou být nějaké politické strany. Je lhostejné, jak jsou velké, jakou mají podporu voličů. Strana LIDEM nebo také Paroubkův LEV 21 a kdysi jedna poslankyně národně socialistické strany koupená za Šulovy peníze je opakujícím se příkladem, takže nemluvíme o něčem, co se odehrává právě teď, není to žádné novum. Ale nahlíženo z perspektivy posledních let je celkem evidentní, že operativní schopnost kombinací napříč stranami je stále nižší, pokud jde o možnost řešení velkých politických zadání, a naopak stále vyšší, pokud jde o pouhé zachování statu quo referenčních elit. Říká se tomu, že na nás po volbách kašlou, ale tady to máte řečeno frází hodnou politologa. Samozřejmě nic nového pod sluncem.
V českém politickém prostoru je dávno ověřená strategie Josefa Švejka, totiž dobrovolná neschopnost. Je lépe poukázat na neschopnost, poradit si s rozdílem v politickém a pragmatickém zadání tím, že demonstrativně nabízím nemožnost řešení, lhostejno jakých, ze zjevných důvodů – např. možnost, či nemožnost sestavení koaliční vlády, neprůchodnost programových bodů parlamentem, nedostatečná veřejná podpora atd. Tři roky Nečasovy vlády a zejména čtyři roky vlády ČSSD, kdy strana nikoliv pod tlakem svých oponentů v parlamentu, ale sama ze sebe vyprodukovala tři různé ministerské předsedy, jsou toho nejlepším příkladem.
Druhá verze je ovšem obtížnější a zejména je zapotřebí poukazovat na to, že politické programy a jejich realizace jsou u nás dva světy zřídkakdy prostupné. A pokud k tomu skutečně dojde, můžeme mluvit spíše o selhání zavedené praxe než o nějakém uvědomělém pokusu.
Také rituální gesto zapovězení patří do arzenálu volebního chování politických stran i jednotlivců, je to jakési opravné gesto pro všechny možné verze znevýhodnění, která by mohla nastat, kdyby se náhodou ty programy splnily nebo by začaly být plněny.
České politické prostředí je významně kontaminováno různými formami osobních odvet, přetrvávajících animozit a mediálně kolorovaného vzájemného odporu. Žádná politicky zásadní věc, např. včetně volby prezidenta, se neobejde bez denunciačních procedur. Procedury denunciace jsou primárně vázány na osobu a z toho dále vyplývá celá konstrukce dnes zdůrazňovaná vědeckostí nebo existencí vědeckého pracoviště, jehož výsledky bádání jsou dokonce předepsány zákonem. Máme vědeckou instituci, která ze zákona ví, k čemu svým bádáním dospěje.
Dovolím si ještě stručně zmínit subverzivní strategii, která je důvodem, že můžeme očekávat jen dva hlavní scénáře budoucího vývoje. První, ten nejpravděpodobnější, spočívá v okamžitém použití strategií subverze, která má přinést užitek všem těm, kdo na nynějším systému redistribuce výhod buď zatím téměř neparticipují, nebo jen velmi málo – příkladem je známé vytunelování Věcí veřejných a všechny jeho peripetie, ale mohli bychom to hledat i u jiných politických stran, mimochodem u sociální demokracie také už od roku 2002.
Druhý, z mého hlediska cynicky řečeno je zajímavější, protože nutí k rafinovaným hrám, které téměř bezezbytku demontují zápletku, neboť dopředu nabízejí multiplikační pojišťovací efekt. Pozor, já nejsem, jak mi mnozí předhazují, stoupencem konspiračních teorií, ale zajímá mě konspirační praxe a když se dozvím, že sekretářka ministerského předsedy je podezřelá z kontaktu s nějakou zpravodajskou službou, tak se ptám, zdali byla v kontaktu jenom s jednou nebo s více službami a pro zájmy které země ty služby pracovaly. Co kdyby to náhodou bylo pro Barmu nebo Indii?
Dovolte mi ještě poslední teoretický příspěvek. Konečně docházíme k pravidlu nazvanému pravidlo prázdné dohody. Je to pravidlo velmi účinné, neboť zcela vyprazdňuje jakékoli možné myšlenkové obsahy politického jednání, které by mohly mít závazný účinek, samozřejmě po volbách. Závazný především z hlediska těch subjektů politické dohody, které jsou jejími bezprostředními účastníky. Všimněte si, že uzavírání dohody před nebo po volbách je absolutně nezávazné. Miroslav Kalousek k tomu říká, že stupňování přítel – nepřítel – koaliční druh je typické pro českou politiku.
Nemůžeme se divit, že vrcholným výkonem současné české politiky je uzavírání prázdných dohod v tom smyslu, že uzavíráme dohody o tom, co evidentně nechceme a jen přibližně tušíme, co bychom vlastně měli chtít nebo k čemu je to dobré. Navíc otázka konečného efektu takové dohody je přímo z řádu fantazie. Nemůžeme si nic namlouvat, např. opoziční smlouva byla skvělou ukázkou celé řady rekurzních kroků, které velmi významně určovaly pohyb po liniích politického prostoru. V jistém neodbytném smyslu lze doplnit, že opoziční smlouva jenom překreslila styčné body politického teritoria, které už tu dávno bylo. To, co jsme slyšeli v náznaku o pražském modelu povolební spolupráce uplatněné na celostátní úrovni, je opakováním toho, co už tady bylo, a dokonce i před tou opoziční smlouvou. Takže ačkoliv jsem o teorii nechtěl příliš mluvit, přece jenom na to došlo.
Na závěr mi dovolte být trochu konkrétnější. Nadcházející volby opět vyvolávají u mnoha občanů, řekněme, až archaické otázky, zda není nutné uvažovat o obsazování funkcí ve vládě, na Hradě, v Parlamentu ČR třeba losem, jmenováním, usurpací, dědictvím, konkurzem, aklamací, kooptací, plebiscitem a teprve na posledním místě volbou. Ve všech předvolebních diskusích České televize se tato otázka objevuje, samozřejmě zakrytá formou sebeprezentace kandidátů různých politických stran. A ti, aniž to vědí – typický je např. pan Okamura – přiznávají ve svých vystoupeních vždy, že jim jde až na výjimky a bez ohledu na to, za kterou politickou stranu vystupují, především o sebeprezentaci. Zájem odpovídat na politické otázky nebo předložené otázky, které jsou většinou primitivní a odpovídají předcházejícím pravidlům, ten jsem tam nenašel. Jejich vystupování naplňuje všechny uvedené a kritizované slabosti volebního a politického procesu.
Ale na jednu typickou zvláštnost si dovolím upozornit. Přehlížím samozřejmě dnes už tradiční, ale už měkký antikomunismus. Není to vlastně ani dosud obvyklá skandalizace kandidátů. Víme, že ke skandalizaci dochází 2-3 dny před volbami, aby se napadení nemohli bránit, ale zdá se, že v těch letošních volbách, ačkoliv byly určité pokusy někoho skandalizovat, se ten efekt zatím nedostavuje. Zajímavější, a to považuju za důležité, je, že opět nevíme – i když máme odhady, jak volby dopadnou - na jakém ideovém půdorysu budoucí koalice nebo rozložení sil v parlamentu bude organizováno.
Jen stručně si připomeňme, že témata, o kterých se před všemi volbami v ČR vždy hovořilo a jednalo, se nikdy nestala nosnými tématy povolebních koaličních vlád. V roce 1990 se přece nemluvilo o přechodu od socialismu ke kapitalismu, dokonce pan prezident to ve svém slavném novoročním projevu mimořádně zdůraznil. V roce 1992 se velmi vlažně mluvilo o rozdělení Československa a masivní velká i malá privatizace, resp. fundamentální změna vlastnických vztahů, nebyla v programech politických stran. Tehdy mělo jít o naplnění ústavního principu federativní republiky, proto ty spory, proto přejmenování na Českou a Slovenskou Federativní Republiku. Mělo se také mluvit o odstranění některých škod způsobených znárodňováním. Proto byl stanoven ten pověstný termín 25. února 1948. Kdyby šlo o něco jiného, kdyby šlo o fundamentální změnu, tak bychom museli jít do větší hloubky v politických programech. V roce 1996 a 1997, nehledě na liberálně socialistickou nebo liberálně konzervativní rétoriku, v debatách nešlo o zásadní změnu bankovního systému, členství v NATO a spoluúčast v balkánské válce. Předmětem politických programů v roce 2007 nebyly státem řízené reformy financí a daňového systému, vyvolané, jak se dnes říká, potřebou reagovat na ekonomickou depresi či krizi nebo finanční krizi, jejíž existenci přece tehdy lídři sice nevítězných, ale vládnoucích politických stran přímo popírali. Vždyť nebyla. Krize, o které už mluvil celý svět a o které věděli v každé zapomenuté vsi v ČR, ta pro ministra financí a předsedu vlády neexistovala. A konečně žádná z politických stran před rokem 2010 nemluvila o tzv. církevních restitucích, které se hned po volbách staly kruciální otázkou české politiky a jejich alespoň částečné naplnění vedlo potom k vládní krizi a rozpadu Nečasovy vlády a vládní koalice, jak o tom mluvil pan předseda Filip.
Velké téma přijde po volbách
Co nás tedy čeká za necelý týden? Nebude to podle mého názoru nic významného, nic nového a neznámého. Ale o jedné věci jsem přesvědčen. Opět půjdou k volebním urnám lidé, kteří se budou rozhodovat většinou iracionálně. Ti, kteří jsou rozhodnuti pro racionální ekonomickou nebo sociální volbu, budou do posledních dnů v médiích znevažováni. Ochota iracionálně volit ty politicky méně vzdělané, ale slibující, bude dosahovat vysokých hodnot. Fiasko od roku 1990 zavedených politických stran bude pokračovat, političtí desperáti budou zvoleni, a to bez ohledu na to, zda jsou reprezentanty feudální Evropy nebo liberálně podnikatelské skupiny, která si přisvojila i některé bývalé členy KSČ nebo alespoň SSM. Ale v jedné věci můžeme mít jistotu – velké téma české politiky se objeví až po volbách.
Z obálky časopisu Respekt jsem si vypsal nejběžnější hesla předvolebních kampaní. Nejsem čtenářem Respektu, dokonce se mi zdá, že se jim v poslední době nějak tupí břitva, tak jako i Lidové noviny píší jinak od okamžiku, kdy tušíme, že patří pod skupinu Agrofert, nebo alespoň jsou kontrolovány panem Babišem. Najednou zjišťujeme, jak se tam mění redaktoři a jak se také mění jejich stanoviska. Ale oněch deset hesel, která jsem si vypsal a která můžete porovnat třeba s tématy televizních diskusí v ČT, to je skutečně neuvěřitelné. Česká televize hodinu a půl diskutovala se sedmi představiteli politických stran v nějakém kraji, zda Česká pošta má kromě toho, že doručuje dopisy a provádí peněžní služby, také prodávat noviny, žvýkačky a sušenky. Upozorňuji, že to je problém, můj problém, protože když přijdu na Petřinách v Praze 6 na poštu, tak tam musím vystát u dvou okének dvacetimetrové fronty – ta dvě okénka fungují z osmi nebo z deseti – ale nabízejí mi tam opravdu žvýkačky, sušenky a vás to jistě potěší, že kromě Hospodářských novin a Pražského deníku mi ještě vnucují Haló noviny. Pak se ale nemůžu divit, že mi dopisy a SIPO stále chodí na adresu mé 10 let mrtvé ženy a dokonce i 12 let mrtvé tchýně, což jsem samozřejmě mnohokrát vysvětloval a oznamoval. Druhé významné téma je docela vážné, myslím v Respektu, a to jak jsou si blízká ideová stanoviska KSČM a ČSSD, když spolu chtějí vládnout. Řekněme, že to je heslo, které má určitou vypovídací tendenci informativní, protože kdyby to někdo napsal před rokem, tak by celý Respekt byl plný toho, jak znevažují bohumínské usnesení.
Další z hesel jsou také důležitá – zda bude dostatek školek, jak řešit romský problém – ale to jsou hesla, která jsou bohaprázdná, protože problém je v nich skrytý, on není vysloven. Takže je to opět jen útok na iracionalitu a pocitové emocionální rozhodování voličů, kteří, ať už jich přijde méně nebo více, jsou většinou nedostatečně vybaveni k tomu, aby mohli být občansky zodpovědní.
Na závěr spíš anekdotickou poznámku. Všimněte si, že nejenom redaktoři ČT a novináři, ale i řada politologů používá ve svém útoku na Miloše Zemana, kterého jako by považovali za účastníka voleb – to je taky legrační – metaforu, že Zeman se snaží vytvořit poloprezidentský systém. Já asi tři roky píšu do novin, které jsou určeny spíš politikům než občanům a neustále opakuji jednu věc – vezměte si do ruky Ústavu, přečtěte si hlavu třetí, je tam rozdělení mocí a je tam zároveň také ještě v komentáři vysvětleno organizování mocí. Takže moc zákonodárnou máme rozdělenou na Poslaneckou sněmovnu a Senát, soudní na soudy a Ústavní soud, a moc výkonnou máme také dublovanou, také rozdělenou na hlavu republiky - prezidenta a vládu. Ty mají vůči sobě nějaký vztah, který lze označit za poloprezidentský systém, ne tak rigorózní jako ve Francii, ale trošku přesnější.
Nicméně u žádných otázek, zda lidé jsou ochotni uvažovat o tomto tématu racionálně nebo iracionálně, jsem ještě neslyšel podotázku - kolikrát jste přečetl Ústavu ČR nebo komentáře k ní? Komentářů od renomovaných právníků máme dost. Když zkouším nebo jsem členem komise na nejmenované vysoké škole právní, tak vám mohu říct, že pro nastávající právníky je smrtící otázkou otázka na Ústavu ČR, preambulí počínaje až po poslední řádky Listiny základních práv a svobod.
Promiňte, že jsem jenom věci konstatoval a že nenavrhuju tak rázná řešení jako kolega David, ale já už se asi těch pochodů za praporem nezúčastním. Mimochodem, ony ty prapory také během posledních let nějak blednou a ztrácejí barvu.