MUDr. Ivan David, CSc: Republika- nutnost společenských změn

Video z vystoupení naleznete na tomto odkazu:

https://youtu.be/OgadSRge2CE

 

Vystoupení psychiatra a bývalého ministra zdravotnictví Ivana DAVIDA na Vratimovském odborném semináři (19. října 2013)

 

Republika – nutnost společenských změn

Vážení přítomní,

uvažoval jsem o tom, jaké zvolit oslovení, a upřímně řečeno, jsme už tak daleko, že máme s oslovením problémy, jsme rozděleni. Budu mluvit v nadsázce. To je vysvětlení, to není omluva. Měli bychom tady problémy řešit, nejenom konstatovat. Příští týden čekají Českou republiku tzv. volby. Ať dopadnou jakkoli, vládnout bude pravice. Pravice má v moci sdělovací prostředky, kterým pořád ještě spousta lidí věří, i když stále méně. Oni se zaměřují na ty, kteří jsou schopni věřit ledasčemu. Sdělovací prostředky rozhodují o tom, jaká témata budou nastolena, právě tady o tom byla řeč. Je to forma cenzury. Pravice má obsazena všechna klíčová místa ve veřejné správě, nebo prakticky všechna. Nedělejme si iluze, že klíčová místa musí být ta formálně nejvyšší. Existují místa, kde se zavírají kohoutky a otvírají kohoutky, a to jsou ta klíčová místa, nemusí to být místa nejvyšší. Levice bude prosazovat zákon o úřednících, aby to tak zůstalo.

Jsme schopní oponenti pravice?

Jan Keller tady měl pronést přednášku Úpadek pravice a šance levice. Já budu spíš mluvit o úpadku levice a šancích pravice, to stojí za hlubší zamyšlení.

Oskar Krejčí už v polovině 90. let mluvil o tom, že levice prostě zlenivěla. Je to eufemismus. Naši političtí soupeři si mohou dovolit dělat chyby a konat zvěrstva, protože my jako oponenti nejsme dost akceschopní. Objektivně nejsme, a někdy jsme bezradní. A to se netýká jen České republiky. To, co je podstatné – nechali jsme si vnutit témata. Chceme-li sestřelit letadlo, musíme střílet tam, kde bude, a ne tam, kde bylo včera. Cíle máme v preambuli. ČSSD má taky cíle v preambuli, a v programu už jenom vylepšujeme to, co tady bylo zničeno, a nesměřujeme ke změně systému. Pěstujeme jetřebismus, hovoříme o tom, co je třeba. A zdá se mi, že postupujeme podle hesla »rozdělme se, abychom nemohli panovat«. Doprovázíme pravici a kopeme ji do kotníků. A pravice stále koná. Je pravda, že z komunální politiky přicházejí krásní mladí lidé plní elánu, jenže i na celostátní úrovni pojedou v kolejích, které dobře znají. Komunální politika je o rozdělování veřejných peněz soukromým subjektům. Levice hlásá, že bude veřejné peníze rozdávat soukromým subjektům lépe, spravedlivěji, bez korupce. Tito politici nebudou přehodnocovat systém, do kterého vrostli. Nic jiného neviděli a celý život vnímali propagandu, že tento systém je demokratický a demokracie je posvátná. Měli bychom kultivovat pochybnosti. Měli bychom razit tezi o nesamozřejmosti liberální kleptokracie s volebním divadlem.

Levice přijala myšlenku štíhlého státu. Dnešní levice nemá žádnou ideu k překonání neoliberální formy kapitalismu. Ale jak řekl Vojtěch Filip, záleží to na nás. Pravice vládne v koalici. Jejím trvalým koaličním partnerem je strach. Ten strach se latinsky jmenuje horror vacui – strach z prázdnoty. Panuje děs z představy, co by se proboha stalo, kdyby přestal fungovat tento neoliberální systém. Každý, kdo žije z tohoto systému, se děsí, děsí se i ti, kteří žijí z kritiky systému a děsí se i ti, kteří jenom žijí. Média je stále děsí a tady je šance pravice. Zdálo by se, že není důvod mluvit do myšlenkového prázdna. Jerzy Lec v úplně jiné souvislosti řekl, že některé chyby jsou už chybami, některé ještě zásluhami. Ještě stále se budou pojmenovávat školy a letiště po Václavu Havlovi.

Dnes můžeme od politických protivníků klidně převzít skoro zapomenutou rétoriku a říkat docela otřelé věci, říkat: co bylo ukradeno, musí být vráceno. Okraden nebyl stát, okradena byla republika. Res publica, věc veřejná. Okrádána je o dostupné veřejné služby budované pod vlivem osvícenství 18. století. Veřejné služby nevynalezla komunistická strana, ta je pouze rozšířila natolik, že si před 24 lety nikdo neuměl představit, že by mohly zmizet, stát se komerčními, aby sloužily zisku, a ne lidem. Gottwald by se divil, že republika může být dojná kráva. Je možné přijít s otřelým nápadem a vyhlásit minulých 24 let za období svobody, totiž období svobody beztrestně lhát, podvádět a krást. Nesmíme ovšem jako bezdomovci krást dekly od kanálů, to je ošklivé, to se trestá. Smí se krást miliardy v privatizaci a z veřejných rozpočtů, to se stanete zvlášť váženými občany. A dnes můžete svobodně říci: co bylo ukradeno, musí být vráceno. Můžete trvat na lustracích – víme, kdo by měl být lustrován. Můžeme odmítat restituci bídy. To všechno můžeme. A můžeme nahlas, jak říkal Werich: »Dejte si to, můžete nahlas.« Jenom si uvědomte, že když to uděláte, nebudete moci kandidovat ani za žádnou levicovou stranu, byli byste totiž podezřelí, že nejste demokrati. To by znamenalo, že se nedostanete pod palbu kritiky pravicových médií (tedy skoro všech). Tím byste ohrozili volební úspěch své strany, proto nesmíte takové věci říkat, musíte se chovat mravně. Například David nemůže kandidovat ani na funkci sociálnědemokratických seniorů, protože podle paní inženýrky Kořínkové - to je ta, co byla ministryní kontroly v době, kdy se nic nekontrolovalo - je David příliš levicový. Paní inženýrka Kořínková se hodí pro jakoukoliv funkci, protože není příliš levicová, což dokazuje tím, že je předsedkyní dozorčí rady firmy Veolia, která se stará o to, aby Pražané neměli příliš nízké vodné. Ve volbách předsedy klubu seniorů bylo do urny vhozeno 89 lístků a z toho bylo 117 platných. Prohrál jsem o dva hlasy. Pro ČSSD jsem tedy příliš levicový. Zní to podobně, jako když majitel humoristického týdeníku odmítl zaměstnat Jaroslava Haška, protože se dozvěděl, že je šprýmař. Abyste mohli sedět v dozorčích radách, které dobývají rentu z chudých obyvatel, nesmíte být příliš levicoví. Musíte být levicoví tak akorát, aby si vás firmy najaly do své dozorčí rady. Zdá se, že části levicové politiky jde především o toto. Pravice vládne, levice sedí v dozorčí radě. Aby v ní směla sedět, nesmí být moc levicová.

Téma levice se totiž změnilo. Dalo by se to chápat, pokud by vymizely sociální protiklady, ale ty se prohlubují. Od Miloslava Ransdorfa, kterého si pro jeho rozsáhlé vědomosti vážím, jsem se dozvěděl, že přežije ten, kdo se dokáže změnit. Podle něj: »Levice prošla procesem přeskupování a našla dominantní téma, a tím je globalizace a prosazování široce pojatých lidských práv a obrana lidské důstojnosti.« Julian Tuwim, polský básník, který psal taky epigramy a aforismy: »Mysli na chudé, napsal mi jeden lodžský fabrikant, to nic nestojí.« Jana Volfová hřímala na sjezdu ČSSD – cituji doslova: »Musíme bojovat proti diskriminaci podle barvy pohlaví!« Dnes už jí to na srdci tolik neleží, protože posunula celou svoji hmotnost doprava a kandiduje za nacionálně pravicovou Janu Bobošíkovou. Z toho je vidět, že dochází k procesu přeskupování, že ten, kdo se umí přizpůsobit, může přežít.

Bídy všeho druhu, nejen materiální, stále přibývá. Proběhla restituce majetku a po ní následuje restituce bídy. Soudím, že pokud se nezmění zásadně řízení společnosti, slova o lidských právech budou k ničemu. Ransdorf cituje Antonia Gramsciho, podle něhož mají komunisté sázet na pronikání do občanské společnosti a na její kultivaci. Soudí, že není jiná cesta k socialismu, než přes »rozvinutou demokracii všedního dne«. Ovšem podle toho, jak se nám rozvíjí demokracie, každý všední den i ve svátek, tak k socialismu rozhodně nesměřuje. Nejsem optimistický. Jsem přesvědčen, že pokud budeme důsledně hrát podle cizích pravidel na cizím hřišti a rozhodčí bude pískat proti nám, nemůžeme než prohrát. Na cizím hřišti nám nebude nikdo fandit. Potřebujeme si připravit vlastní pravidla, vlastní hřiště. Když to uděláme dobře, nemusíme ani podplácet rozhodčího a diváci nám budou tleskat.

Inspiraci berme ve světě

Na shromáždění před prezidentskými volbami jsem se zeptal Jiřího Dienstbiera, jak chce při navrhovaném prohloubení evropské integrace dosáhnout levicových cílů, když Evropská unie je zřetelně neoliberální projekt. Odpověděl mi, že až levice zvítězí ve sjednocené Evropě, dosáhne svých cílů. Byl jsem odpovědí zmaten, nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo plakat. Levice je na scestí. Relativně okrajová témata pokládá za zásadní a zásadní témata opustila. Úpadek levice je šancí pro pravici a pravice jej využívá. Soudím, že by stálo za to hledat inspiraci u existujících politických stran s radikálně levicovým programem v západní Evropě – neříkám, že bychom měli přebírat úplně všechno – měli bychom ty programy znát a přezkoumávat, co z nich by mohlo být aktuální pro naši dobu a Českou republiku. Měli bychom se inspirovat Jižní Amerikou, ale také Skandinávií i Islandem a dokonce bychom měli uvažovat o některých projektech z rozvojových zemí. Ale neměli bychom přebírat levičáckou propagandu, tu je třeba odmítnout.

Samozřejmě, bojíme se vyděsit veřejnost, masírovanou pravicovými médii. A je potřeba se zeptat, jak dlouho bude moudřejší ustupovat. Levice nabízí kosmetické úpravy odporné tváře neoliberalismu, ale jeho podstatu neohrozí. Levice nabízí lepší rozdělování veřejných fondů soukromým firmám. Neexistuje žádný dlouhodobý program radikálních změn, neexistuje způsob, jak ho nabídnout. Všichni přijali neoliberalismus jako normu, vzor, osnovu. Skoro nikdo se proti němu nevymezuje. O neoliberalismu není řeč, ale to je to podstatné.

Řekněme, že neoliberalismus není standardní obyčejný kapitalismus poloviny 20. století, je to perverzní ideologie, která úspěšně porodila nestvůrné režimy. A o tomto režimu také můžeme mluvit jako o nestvůrném. Musíme to udělat, pokud chceme změnu. Hlasme se k tomu, že chceme změnu režimu. Hnusný neoliberalismus tvrdí, že je demokratický. Opravdu věříme, že vládne lid? Lid je frustrovaný a diskutuje v hospodách, jestli je třeba vytáhnout na Prahu s vidlemi nebo jenom s holemi. Ale to jsou projevy zoufalství. Oni čekají na nějakou nabídku, která by jim mluvila z duše. Myslím seriózní, vážnou, propracovanou nabídku. Je dobré, že máme odborníky, kteří dovedou stanovit diagnózu společenských neduhů. Budiž čest a sláva organizátorům tohoto každoročního semináře. ČSSD nemá ani to, má Masarykovu demokratickou akademii, dříve Masarykovu dělnickou akademii, kde přesvědčuje o svých pravdách své seniory.

Je dobré, že máme odborníky, kteří dovedou stanovit diagnózu, ale diagnóza nestačí. Je potřeba nejenom odhalovat chyby, ale i hledat vyhovující řešení. Může se stát, že za pár let budeme mít přesnou diagnózu, naprosto přesnou, budeme si tady předčítat pitevní zprávu. Někdo může odmítat snahu hledat a prosazovat taková řešení s tím, že jde o sociální inženýrství. To je pojem s negativní konotací. Jenže předpokládáme, že společnost se zorganizuje optimálně bez regulací, věříme na zázraky nebo jsme podlehli argumentaci Strany svobodných? Musíme se veřejně hlásit ke snaze regulovat, hlasme se k sociálnímu inženýrství. Slovo »inženýr« původně znamenalo »konstruktér válečných strojů«. My potřebujeme inženýry a potřebujeme válečné stroje. Levice bohužel nemá vynikající manažery. Pan Babiš je ve svém oboru schopný manažer. Dokazuje to svým obchodním úspěchem. Kritici poukazují na zmatenost a inkonzistenci jeho výroků. Já netvrdím, že je génius, nemusí být. Známe ten vtip, jak se ptali úspěšného obchodníka, jak to dělá, a on řekl: »No, prostě koupím něco za sto a prodám to za dvě stě, mně těch deset procent stačí.« Přiznejme si, že Hitler byl schopný manažer. Já jsem včera v rozhlase slyšel Tomáše Vandase a Tomia Okamuru. Najděte si to a poslechněte si to. Mluvili tak, že měli ve všem pravdu. Ve všem, co řekli, jste s nimi museli souhlasit, argumentovali přesně. Jenom ta redaktorka byla křečovitá, protože na ně útočila a byla směšná. Asi by se nám nelíbilo, kdyby realizovali to, s čím bychom souhlasit nemohli.

Neoliberální ideologie je v úpadku, ale neoliberalismus vládne. Volný trh bez přívlastku vyrábí hrstku boháčů, spoustu chudáků a chudákům se nenabízí východisko. Pro pravici je demokracie riziková, protože je v krizi a oni by mohli prohrát. Kdyby levice měla pevnou ideu, tak by mohli prohrát nejenom volby, protože by bylo co realizovat. A tak se budou konat v podstatě demokratické volby s vyloučením veřejnosti a obávám se pravicové diktatury. Na druhé straně je potřeba odmítnout levičáctví, voluntaristické nápady, které nerespektují zájmy lidí.

Plně souhlasím s Oskarem Krejčím, že tyto volby nic nevyřeší, protože strany nenabízejí řešení nazrálých problémů. Ale nevěřím s Oskarem Krejčím, že řešení přinesou příští volby, protože jsem přesvědčen, že volební subjekty nejsou schopny v horizontu volebního období vyřešit zásadní problémy. Ani se k tomu nechystají. Nenadávám na politiky, protože oni jsou takoví, jací musí být, aby zůstali politiky. Musejí především likvidovat konkurenci ve vlastní straně, aby se udrželi na svých místech. Je to jejich nutná a bohužel většinou i postačující kvalifikace. Umějí se vyhýbat rizikům, a proto přežívají. Nepotřebují řešit problémy, protože je to v politické soutěži nezvýhodňuje. Nezvýhodňuje je to ani v konkurenci mezi stranami, protože strany si dnes nekonkurují řešeními, ale soutěží o to, kdo bude vnímán jako menší zlo.

Potřebujeme politiky s kompasem

Podle Davida Riesmana máme politiky s radarem, to jsou ti, kteří hledají, odkud letí nějaký problém, aby se mu vyhnuli, a my nutně potřebujeme politiky s kompasem, kteří míří k předem stanovenému cíli. Politici dnes usilují o vylepšování systému, ne jeho překonání. Nenadávám na politiky paušálně, protože jestli někdo nabídne řešení, nebudou to ani cukráři ani zdravotní sestry, musí to být politici. Ovšem jak mi novinář Štěpán Kotrba se smíchem řekl: »Tobě vadí, že se toho nedožiješ.« Štěpán Kotrba soudí, že se lidé asi nemají ještě tak špatně, protože ještě mají na zahradě růže, a ne brambory, a ještě nechovají všude králíky. Ale jiný novinář mi řekl, že je to tak proto, že si odvykli překonávat bídu, jak to uměla předminulá generace. Minulá generace to nepotřebovala. Lidem nevadila restituce majetku, i když se jich netýkala, to ještě nevěděli, že bude následovat restituce nemajetnosti, která dříve nevadila, protože veřejné služby byly zadarmo. Netušili, že po restituci nemajetnosti bude restituce bídy. Společnost před dvěma generacemi zcela odvykla představě hladu a bezdomovectví. Dneska je to naprosto aktuální problém. Tady v tom regionu se vám může zdát divné, že to říkám já, který žiju v Praze, ale nepředstavujme si, že při vysokém průměrném výdělku v Praze tam neexistují sociální problémy. Já se setkávám velmi často zejména s invalidními důchodci, kteří dnes už nemají kde bydlet a jsou bezdomovci. V Praze je přes tisíc lidí trpících psychózou, kteří žijí na ulici. Kovozemědělci mohli přežít nezaměstnanost, obyvatelé paneláků ji přežít nemohou.

Bída je genocidní, většina zvířat se v nepříznivých podmínkách nerozmnožuje. Ani lidé se v nepříznivých podmínkách nerozmnožují. Vývoj lidských mláďat trvá velmi dlouho a je pro rodiče velmi náročný. Populace je hubená, protože je nepotřebná pro ty, kteří dnes vládnou. Vladimír Špidla mě před patnácti lety poučil, že za dvacet nebo třicet let většina lidí nebude mít práci, část bude mít práci nejistou. Na moji námitku, že by to vedlo k depopulaci, odpověděl, že je to zbytečná starost, protože do tohoto uprázdněného prostoru se zcela jistě nastěhují jiné národy. Nevím, jestli má politik s bohorovným klidem přihlížet zkáze vlastní komunity.

V německém filmu před třiceti lety jsem viděl dialog Němce s přistěhovalým Turkem. Němec se ptal: »V Turecku není práce?« A Turek odpověděl: »Práce je spousta, peníze nejsou.« I u nás je spousta práce. Nesmíme si nechat ukrást peníze na veřejné služby. Je nutné zlikvidovat dobyvatele renty – aby bylo jasno, nemluvím o podnikatelích obecně. I socialismus měl podnikatele – dobré i špatné. Mluvím o těch, kteří organizují předražené zakázky s dodávkami vody atd., protože pokud zde nebude vhodná příležitost pro lidi schopné podnikat, emigrují. A neuplatnění schopných vede k uplatnění neschopných, a to dovrší tragédii.

Základem je dostupnost veřejných služeb

Klíčovým pojmem fungování společnosti je zajištění dostupnosti veřejných služeb. Jakmile se veřejné služby komercionalizují a zbytek je poskytován jako charita, společnost se zhroutí. Vysoká produktivita výroby a nízké mzdy vedou k nízké poptávce po službách. Levicové strany soutěžící v těchto volbách jsou v podstatě smířeny s komerčními veřejnými službami, s volnou tvorbou cen, s charitou místo služeb dostupných každému, kdo je potřebuje. Jestli tomu nevěříte, přečtěte si programy. Aby nedošlo k nedorozumění, je třeba dobře rozumět motivaci lidského chování. Od utrpení k parazitismu je jenom krůček. Z toho důvodu jsme s přáteli konstituovali iniciativu Nová republika. Cílem je vytvoření radikálně nového konceptu společenského zřízení. Abychom se možná dožili, možná taky že ne. Víme, jak funguje odborné zázemí politických stran, protože odborníci by mohli konkurovat politikům.

Nová republika proto, že slovo republika upadlo v zapomnění. Je to věc veřejná, už se mluví jenom o státu. Francouzští radikální levicoví aktivisté bojují za šestou republiku. O co nám jde? V prvé řadě o solidaritu a sociální kohezi. To je víc než obrana lidské důstojnosti.

Strašně důležité je uplatnění pro všechny. Nejde jenom o placené zaměstnání, ale i o uplatnění pro děti, mládež, invalidy, staré lidi, aby měl život smysl. Protože lidé nepáchají sebevraždy jenom proto, že jsou bez práce, ale také proto, že je nikdo nepotřebuje, jsou k ničemu, a oni to cítí.

Svoboda médií tak, jak ji uplatňují, není ničím jiným než právem beztrestně lhát, média jsou nositeli cenzury, rozhodující témata nastolí ona a rozhodují o tom, která potlačí. Musíme trvat na pravdivé a úplné informovanosti. Lze toho dosáhnout, ale musíme potlačit svobodu – svobodu lhát.

Je nutné zrušit volnou tvorbu cen monopolních dodavatelů, ne se s ní smiřovat, ale veřejně o tom mluvit, a také volnou tvorbu cen základních komodit. Každý musí platit daně tam, kde podniká, a ne tam, kde má sídlo. Kdo má sídlo na Kajmanských ostrovech, tak ať podniká na Kajmanských ostrovech, ne v Čechách. Nesmí platit, že když podnikatel přijme peníze z veřejného fondu, tak nikomu není nic do toho, jak je používá. Všechno musí být zúčtovatelné do poslední koruny.

Veřejné služby musí poskytovat nesoukromí dodavatelé s výjimkou případů, kdy by to bylo zcela neefektivní.

Levice si zvykla na pravicová pravidla. Já uvedu jenom příklad ze zdravotnictví, a tím skončím. Dnes se hledají peníze, protože ve zdravotnictví chybějí peníze. Produkují se prohlášení, že je třeba nasypat do zdravotnictví další finance. Já chápu zdravotnické odbory, kterým jde o zaměstnanost a ohrožení pracovních míst. Horší je, že si nikdo z levicových politiků neklade otázku, kde přesně peníze chybí, jaká je struktura výdajů, jaké jsou ceny, jak se nakupuje. Politici to zřejmě nevědí a ani nepotřebují vědět a trvale uniká pozornosti, že systém organizace nebo spíš dezorganizace zdravotnictví, tak jak ho zavedla pravice, nemá jiný smysl, než komercionalizaci. Prostě slouží dobývání renty. Zavedený výkonový systém vede k zvýšení nabídky a stimulaci poptávky a výdaje proto musí nutně růst, musí chybět tam, kde stagnuje ekonomika. Za patnáct let od doby, kdy jsem byl ministrem, stouply výdaje ve zdravotnictví na dvojnásobek. Jsme dvakrát nemocnější, nebo stoupla dvakrát kvalita zdravotní péče? Na toto téma neexistuje v levici seriózní debata. Za dva roky jsem byl pozván na jedno jednání zdravotní komise, kde jsem řešil jeden jediný zásadní problém zdravotnictví – kolik má být pojišťoven. Protože se zjistilo, že na tu věc existují různé názory, tak se řešení odložilo.

Téma tohoto semináře zní: Čeká Českou republiku nový začátek? Pokud na něj budeme čekat, tak nečeká.