Vystoupení 2013JUDr. Vojtěch Filip: Pád pravicové vlády a jeho důsledky
Video z vystoupení naleznete na tomto odkazu:
Vystoupení předsedy ÚV KSČM Vojtěcha FILIPA na Vratimovském odborném semináři (19. října 2013)
Pád pravicové vlády a jeho důsledky
Téma letošního Vratimovského semináře zní: »Čeká Českou republiku nový začátek?« Já bych na tuto otázku odpověděl, že to záleží hlavně na nás, jestli čeká Českou republiku nový začátek. Ale není to tématem mého zamyšlení na tomto semináři, mým úkolem je zamyslet se nad tím, jakým způsobem padla vláda České republiky letos na jaře. Dovolím si se na to podívat z pohledu dialekticko-historického materialismu, zejména z pohledu ekonomických vazeb. Už v roce 2010 bylo vytvoření vlády rozhodnutím jednotlivých ekonomických zájmových skupin, jak sestavit vládu a jakým způsobem zabránit tomu, aby v roce 2010 po katastrofálních výsledcích neoliberální politiky vlády Mirka Topolánka levice vrátila Českou republiku na trajektorii ekonomického rozvoje, a nikoliv degradace našich výsledků. K tomu si tenkrát vytvořila ODS politickou stranu Věci veřejné, která zajišťovala určité ekonomické zájmy některých úzkých skupin české pravice, a proto také po volbách bylo 118 hlasů pro vládu a všichni se holedbali, jak stabilní to bude vláda, jakou má velkou podporu mezi obyvatelstvem a jakým způsobem může dělat zásadní reformy a ty reformy prosadit tzv. ku prospěchu České republiky. Jaká byla realita a jakou zažíváme, co je třeba odstraňovat, vidíme všichni.
K čemu došlo. Došlo nejen k pokračování neoliberálního kurzu, došlo také k tomu, že na rozdíl od těch hesel, která proklamovala, že nebude tolerována korupce uvnitř ODS ani ve vládě, vládou zmítal jeden korupční skandál za druhým a Občanská demokratická strana konstatovala na svém kongresu, že se stala v České republice symbolem korupce. A podotýkám, že ne sama.
Postupně model, tak jak byl vytvořen, byl upravován, aby zájmy byly slaďovány. Odešli první tři poslanci a drolení tím mělo skončit. Střelba, která tam byla do klubu Věcí veřejných, zaznamenala jenom tři ztráty, jedna byla dokonce z tohoto kraje – paní Kočí, ale tím to neskončilo. Tím naopak začal mnohem větší pád, mnohem větší turbulence vlády, protože Vít Bárta se nesmířil s tím, že jeho ekonomické zájmy nemají být pokryty, když do voleb vložil tolik peněz a rozložil si Věci veřejné sám, nikoliv podle úvahy jednotlivých ekonomických mafií, ale podle svých zájmů. Jestliže nemohl jako ministr dopravy obsadit svojí službou ABL hlídání letiště, vlakových nádraží a dalších objektů, tak se pokusil udělat jednoduchou věc, že ti, kteří nechtějí pracovat pro jeho zájmy, odejdou. Těch bylo osm, a ti ostatní, kteří nevěděli, čí jsou, zůstali ve Věcech veřejných a dobudovali svou politickou kariéru do úplného konce v den rozpuštění Poslanecké sněmovny 28. srpna letošního roku. Z těch 115 se postupně stalo 110 a potom 102, a tak se vládlo přes celý rok 2012 i část roku 2011. Nakonec se přece jen podařilo, že část občanů České republiky se pokusila veřejně sdělit svůj odpor proti této vládě, a tak jsme v roce 2011 měli na jaře i na podzim, zejména 17. listopadu, poměrně vydařené akce, které ukázaly, že občané nejsou lhostejní k tomu, co se děje, ale vláda to přešla, protože si pořád žila v euforii 118 hlasů, které už dávno neměla. Co se odehrálo po dubnu 2012, po stotisícové demonstraci, si možná ještě dobře pamatujete. Největší zklamání pro nás, kteří jsme v reálné politice, bylo vyhlášení některých odborových bossů, že přece oni ty demonstrace nedělají proto, aby nahráli KSČM nebo ČSSD. Tu větu mám podtrženou z několika deníků z rozhovorů s těmito představiteli odborových svazů. To se ještě zintenzivnilo a po volbách 2012, kdy KSČM i ČSSD uspěly v krajských volbách, se boj soustředil právě proti tomu, aby sociální demokracie a KSČM dál rostly a jednotlivé ekonomické mafie v tom velmi intenzivně pracovaly. Ale to nic neměnilo na tom, že jejich ekonomické zájmy se výrazně rozcházely, a to ve zcela zásadních věcech.
Aféry koaliční vlády
Vláda, která byla provázena jednotlivými aférami, držela v podstatě jenom na dvou až třech základních ekonomických zájmech. Vládu nejvíce udržoval zájem Miroslava Kalouska a Karla Schwarzenberga na schválení zákona o církevních restitucích. To byl skutečný tmel, ekonomické zájmy, které vyplývaly z třiceti let plateb pro jednotlivé církve a majetku, který měl být církvím darován z majetku státu. To, že se oceňovalo v rozporu s tím, jak se oceňovaly majetky v jiných restitucích, dokonce i v privatizacích, to, že se nerespektovaly rovnosti jednotlivých vlastnických forem, rovnost občanů, ale i právnických osob před zákonem, bylo evidentní.
Vládní koalice zvládla jednotlivá média, kromě Haló novin, ve všech ostatních novinách, ve všech ostatních televizích, rádiích, kromě několika čestných výjimek, které byly ekonomicky ničeny, nesmělo být napsáno, že mezi ty církve patří i církve založené dlouho po roce 1989 a že jejich početní stav je ve stovkách a počet duchovních na stovky věřících v té konkrétní církvi je nejméně v desítkách, ne-li ve stovkách, a dar, který je od státu směrován k takové církvi, je v miliardách. Nakonec se Haló noviny postaraly o to, aby došlo ke zveřejnění, ale dříve jsme nebyli schopni udělat, přes všechny možné ataky poslanců KSČM a také jednotlivých poslanců sociální demokracie – abych si tady nevymýšlel, protože lhaní se vždycky vymstí. Skutečně se nám nepodařilo získat z ministerstva kultury a vlády seznam nemovitostí, kterých se to má týkat. Nikdy to zveřejněno nebylo. Až po pádu ministryně kultury - a nový ministr kultury také nebyl z těch, kteří by něco takového chtěli sdělit, a vláda nebyla ochotná nic takového zveřejnit - se to dozvídáme. Jak víme, tak jde i o Pražský hrad, kde mají být vydány některé nemovitosti, i když jde o národní kulturní památku. Také my se budeme muset v Jihočeském kraji kromě jiného zabývat tím, jestli zachráníme učiliště v Týně nad Vltavou, respektive v Kolodějích, které bylo postaveno dávno po únoru 1948, a v Tmelu postupně ubývalo a po schválení tohoto zákona samozřejmě už zbývaly jenom některé zájmy, o kterých se běžně mluví. Takovým zájmem bylo rozhodnutí o Jaderné elektrárně Temelín, a to, jakým způsobem se bude realizovat její rozšíření o třetí a čtvrtý blok, který byl plánován už od roku 1986. Změna přišla až v roce 1992, že se postaví nejprve první dva bloky a pak teprve se rozhodneme. Tak postupně navštívil Petr Nečas Washington i Moskvu, aby zjistil, že na to nemá žádný vliv. Ke svému zděšení se pan Petr Nečas dozvěděl, že ještě v době, kdy byl Vladimír Vladimirovič Putin předsedou vlády, už tedy nebyl prezidentem, ale byl premiérem a v tom období byla zároveň ministryní zahraničních věcí USA Condoleezza Riceová, bylo mezi Spojenými státy, Ruskou federací a Českou republikou podepsáno konsorcium mezinárodního energetického komplexu, který řeší některé otázky, které se týkají tranzitu ropy a plynu přes české území na západ nebo také na východ a týká se samozřejmě i jaderné energetiky a vztahu těchto dvou velkých států, které naše území jako tranzitní výrazně zajímá. Takže poté, kdy zjistil, že na to opravdu nebude mít žádný vliv, najednou vyprchaly problémy, to znamená, že byla spuštěna akce, kterou jsme očekávali někdy v březnu, v dubnu, po návštěvě Moskvy, která znamenala pád předsedy vlády a s ním podle ústavního systému České republiky i pád vlády jako celku. S tím, že mělo dojít k pouhé výměně předsedy vlády a vláda koalice s TOP 09 a tzv. stranou LIDEM, která čítala v té době 70 lidí (abyste věděli, jak početná to byla strana), měla fungovat dál. Samozřejmě v mezidobí mezi říjnovými volbami 2012 a lednem a únorem 2013 došlo k první přímé volbě prezidenta a scenáristé a dramaturgové této záležitosti se spletli.
Připravené modely
Model se mohl vyvíjet jakýmkoliv způsobem. První byl ten, že by dovládla jakási pravicová vláda, která by nezískala důvěru a musela by být vyměněna ještě jednou, a pak teprve by došlo k třetímu pádu vlády a volby by byly v podstatě buď v tomto termínu, jaký je, nebo až na jaře. To samozřejmě mělo směřovat k tomu, že by si pravice udržela moc.
Tady byl první jimi nepoznaný krok prezidenta republiky, protože ten se rozhodl, že si vládu sestaví podle sebe, a nikoliv podle jejich nápadů. To udělalo velkou čáru přes rozpočet Miroslavu Kalouskovi, který byl jedním z těch, kteří vždycky obdrží ze Spojených států ohodnocení, že je nejlepší ministr financí, a proto je spravedlivě oceňován, protože americké ekonomické zájmy tady udržuje, řekl bych, na úrovni, jakou potřebuje tamní administrativa na rozdíl od té české. Takže v tomhle ohledu udělal krok, který byl jediný možn, a řekl, že prezident republiky postupuje v rozporu s Ústavou, což nebyla pravda, a že je potřeba, abychom se bránili jako parlamentní demokracie. Proti tomu nikdo z nás nic nenamítal, že máme bránit parlamentní demokracii.
Promiňte mi jedno odbočení. Nyní jsem právě diskutoval v Českém rozhlase se zástupcem roajalistů, tedy s Korunou českou, kteří otevřeně říkají, že je potřeba tady obnovit království, takže nemyslete si, že konzervativní pravice nemá připravené jiné scénáře než ty, které se realizují. Vždycky záleží na občanech České republiky, jestli jim je necháme realizovat. Takže já doufám, že jim je realizovat nenecháme. Ale to byla odbočka mimo rámec mé přednášky.
V ten moment začal boj, jestli je prezident autoritativní a jestli tady chce zavést putinovský režim, nebo jestli tady podle jejich hesel budou vládnout autority. Toto heslo je směšné, protože jestli někdo považuje pana Drábka za autoritu, tak já to nejsem, a pan Šiška, jeho náměstek, určitě autoritou není a doufám, že bude brzy pykat zasloužený trest za jeho ekonomické, řekl bych, prohřešky na ministerstvu práce a sociálních věcí, a že to orgány činné v trestním řízení správně ocení. Čili tento souboj se odehrával na této rovině a byl to jeden z nejviditelnějších soubojů mezi konzervativní a neoliberální pravicí a mezi těmi, kteří respektují ústavní systém. Protože při tom všem v tu chvíli ještě nebylo možné řešit levo-pravé schéma.
Opravdu nešlo ještě v tuto chvíli o to, jestli jde o pravicová řešení, nebo o levicová řešení, protože šlo o to, jakým způsobem se dotáhne spor do konce a kdo tedy bude vládnout. Problém byl v tom, že někteří v okolí prezidenta ho přesvědčovali o tom, že je nutné, aby volby byly až v květnu příštího roku. To bylo přání i bývalé vládní koalice, protože samotné přijetí zákona o církevních restitucích totiž nestačí některým k tomu, aby byly pokryty jejich ekonomické zájmy z tohoto zákona, a potřebují, aby se tento zákon přímo realizoval. Připomenu to na dvou výrocích, tzn. na výroku, který pochází z našich řad, z řad KSČM, že je potřeba prověřit všechny věci, které mají být vydávány, a že je potřeba se zabývat tím, jestli nový parlament nemá tento zákon zrušit. A také připomínám naše zásadní stanovisko, že je potřeba k tomu vypsat referendum, čemuž se kupodivu některé politické strany nalevo velmi brání. Tak musíme sledovat, jaké ekonomické zájmy za tím mohou mít.
A potom na výroku Karla Schwarzenberga, který říká, že by se s tím nepáral, že by vydal všechno hned. Tak tady vidíte, že nejde jenom o ten samotný přijatý zákon, ale že jde o to, jak se bude, nebo nebude vydávat. A že tak Karel Schwarzenberg nečiní ze svého majetku, který získal podle mého soudu v rozporu se zákonem o půdě, tedy se zákonem č. 229/1991 Sb. a č. 87/91 Sb., o restitucích pozemkových a majetkových. Je to evidentní, protože se dře o každý metr čtvereční a o hektar toho, co by chtěl. Dokonce chce i majetek hlubocké větve a připravuje návrh ústavní stížnosti proti zákonu č. 143/1947 Sb., tedy Lex Schwarzenberg, jak se tento zákon, kterým se přebírala darovací smlouva rodiny Schwarzenbergů z Hluboké do majetku Československé republiky, nazývá.
Ekonomické zájmy působily dál
Takže v tomhle ohledu je evidentní, že ekonomické zájmy působily dál a nebylo zřejmé, jaký model zvítězí. KSČM v tom měla poměrně jasno. Všechna naše vyjádření směřovala k tomu – mám tady na to dost svědků jak v rámci KSČM, tak v rámci SPaS i v rámci dalších aktivit – že pád vlády nestačí, že je potřeba vypsat nové volby, protože jakákoliv vláda s bývalým parlamentem, který byl ustaven v roce 2010, nemohla být v souladu a konflikt by se jenom vyhrocoval s tím, že ekonomický propad České republiky by za další téměř rok byl ještě katastrofálnější. Takže bylo nutné přesvědčit prezidenta a jeho okolí, aby nebránil tomu, že předčasné volby budou. To samozřejmě nezáviselo jen na opozici, protože my jsme v opozici neměli pevných 82 hlasů. Jak se ukázalo, ti, kteří přešli k Jiřímu Paroubkovi, hlasovali pro zachování vlády, takže ani těchto 82 hlasů nebylo. Zájem těch, kteří nemohli mít žádný profit z toho, že na ministerstvu financí sedí Miroslav Kalousek a v čele vlády Petr Nečas, tady ovšem evidentně byl. Pověstná stojednička, se kterou šermovali v podstatě od jmenování Rusnokovy vlády až do hlasování o důvěře Rusnokově vládě, po kterém mělo být přijato usnesení, že má být předsedkyní vlády prezidentem nominovaná Miroslava Němcová, skončila právě na tom, že Petr Nečas ani Miroslav Kalousek nebyli schopni pokrýt ekonomické zájmy těch, kteří už s nimi na jedné lodi nebyli.
Možná, že se vám to zdá podivné, že to říkám právě tímto způsobem, ale já si myslím, že pokud máme najít pravou příčinu pádu vlády, pravou příčinu toho, co se tady odehrálo, a máme z toho také vyvodit nějaké závěry, jak se máme chovat, tak jednotlivé ekonomické zájmy musíme studovat, rozebírat, analyzovat a vyvozovat z nich závěry.