Prof. PhDr. Oskar Krejčí, CSc.: Globalizace: válka nebo mír

Video z vystoupení naleznete na tomto odkazu:

http://youtu.be/o0S3q4rYWEo

 

Vystoupení politologa a publicisty prof. Oskara KREJČÍHO na Vratimovském odborném semináři (19. října 2013)

Globalizace: válka, nebo mír?

Dámy a pánové, soudružky a soudruzi,

mým úkolem na dnešním semináři je promluvit o současné globální politické situaci, ale všichni byste asi řekli, že se chovám zbaběle, kdybych nenavázal na to, co tady říkal Ivan David, na jeho úvahy o stavu levice. Protože nemám Ivanovu odvahu, schovám se za autoritu, autoritu nespornou, budu vzpomínat na článek jednoho klasika, ale nebude to klasik marxismu, ani marxismu-leninismu, bude to klasik moderní fyziky – půjde o článek Alberta Einsteina. Teď jste se asi lekli, ale ten článek se jmenuje Proč socialismus?.

Albert Einstein v tomto článku vysvětluje, jakým způsobem šly lidské dějiny, a nazývá dosavadní fázi lidských dějin predátorskou. Říká, že neexistují demokratické techniky, které by dokázaly bránit práva, přímo říká politická práva, před nadvládou kapitalistů. Říká, že v této situaci politické nástroje, a to i demokratické, jsou jasně limitovány tím, že oligarchie kontroluje tok informací – a konkrétně jmenuje tisk, rozhlas a školství. Televizi nezmiňuje, článek vyšel ještě před tím, než se televize stala masovou. Jediným řešením, které v této situaci vidí jako ochranu lidských práv, je podle něho vyvlastnění kapitalistů, ovšem dodává - což je nutné zdůraznit při naší životní zkušenosti - že je třeba zároveň dohlédnout na to, aby byrokracie nezískala kontrolu nad individuálními právy člověka. V souvislosti s možností jaderné války Albert Einstein zdůrazňuje potřebu vytvoření nadnárodní organizace, tedy toho, co bychom mohli nazvat světovým státem. Je to velice zajímavý článek, u nás neznámý, rozhodně doporučuji každému, aby se s ním seznámil.

Upozornil jsem na něj ze dvou důvodů – jednak abych Ivanu Davidovi naznačil, že v odvaze definovat problémy není sám, i když nyní už je sám, protože Albert Einstein zemřel, a jednak abych upozornil nejen na logiku výkladu, která je v tomto Einsteinově článku nesporá, ale především na to, co je tam v obecné rovině skryto. To je úkol myslet globálně, řešit problémy v globálních souvislostech a nezapomínat na ideály.

Takže napřed poznámka k tomu, jak uvažovat globálně. Teď ještě týden budeme trpět předčasnými volbami. Předčasné volby nás strhávají, tak jako byla stržena naše republika, jakoby na periferii světového dění. Česká republika po 25 letech usilovného budování kapitalismu se dostala do situace, že jsme v politice zápecníky, dostali jsme se k úkolům řešit provinční problémy Evropské unie. K tomu masové sdělovací prostředky, zvláště Česká televize, pečují o to, abychom si náhodou ve volbách nepřipomněli základní témata, jako jsou restituce, ale třeba i válka v Sýrii, a když už se tato témata objeví, překryje je virtuální realita spoustou zajímavých, ale zcela podružných témat. V tomto zajetí jsme se navíc dostali do situace, kdy po vytvoření bezesporu velmi dobré vlády – měřeno měřítky polistopadovými – vlády odborníků, se pravice i levice octly v opozici a nám jako by se představily problémy v podobě slov – stojí proti sobě slova proti slovům, nikoli slova proti činům. V této iluzi se otázky mezinárodních vztahů jeví jako bezvýznamné. Ale jak už jsem naznačil, pro Einsteina nebylo skutečným řešením to řešení, které nemělo globální rozměr. Mimochodem, tohle je zásadní odkaz Marxův. Marx byl první globalista, první, kdo pochopil, že problémy, mají-li být řešeny, musí být řešeny jako problémy globálního kapitalismu. Je samozřejmě pravda, že právem prožíváme rozpad sociálního státu v Evropské unii, že to cítíme velice bolestně, ale má-li mít sociální stát budoucnost, musí ji mít nejen v České republice a nejen v Evropské unii, ale musí to být model pro celý svět.

Představte si sociální stát ve zde zmiňovaném Egyptě, 83 milionů obyvatel, růst HDP ročně osciluje kolem dvou procent, což je pohlceno demografickým růstem. Jaký tam chcete mít sociální stát, v těch normách, které jsme si navykli chápat, tj. zajišťujeme-li alespoň minimální práva v podmínkách kapitalismu? Jared Diamond, vynikající americký antropolog, v knížce Kolaps popisuje situaci genocidy v Rwandě v roce 1994. Přibližně 800 tisíc lidí bylo během jednoho roku vyvražděno a kromě našich klasických rozborů na téma: »Koloniální vláda rozštěpila do té doby vedle sebe spokojeně žijící obyvatelstvo Tutsiů a Hutuů,« připomíná jeden důležitý fakt – veškerý ekonomický růst byl pohlcen demografickým růstem. To, co my v teorii odsuzujeme jako nesmysl, tzn. Maltusovu populační teorii – válka vám řeší problémy ekonomiky a demografie – tak tu jsme tam měli v laboratorním měřítku, když bych to řekl teoreticky, v ideální podobě. Nikde není dopředu dáno, že budoucnost světa patří sociálnímu státu. Rwanda je jedním z možných dalších modelů. Nemá-li se toto stát, musíme samozřejmě jako minimum požadovat sociální stát, jako maximum socialismus.

Ale pojďme se chvilku držet toho sociálního státu v dnešní podobě. My ho opíráme o konsenzus střední vrstvy. Podívejme se na dva základní modely. Spojené státy americké mají v současné době hospodářský růst okolo dvou procent, což je hladina statistické chyby. Budiž, i kdyby tam tento růst byl, tak marná sláva, tento růst je po dvě desetiletí spojen se stagnací průměrné mzdy. Jinými slovy, ekonomický růst směřuje jenom k té nejužší vrstvě vlastníků. A nejen to, Spojené státy při péči o střední vrstvy dotáhly zemi dneska tak daleko, že mají do konce roku dosáhnout hladiny 18 bilionů dolarů federálního hrubého dluhu, což je 106,5 % národního důchodu. Zadlužené Spojené státy vydávají řádově 750 mil. dolarů na příští rok na vojenství, 47,5 mld. dolarů jde na výzkum, vývoj, testování nových zbraňových systémů, 42 % světových vojenských výdajů jsou výdaje USA a tohle je nejzadluženější stát světa. Nikdo z nás dneska neví, jakým způsobem bude zajišťován životní způsob amerických středních vrstev v budoucnu. To, co jsme viděli v minulých dnech, jakým způsobem Spojené státy řeší svoje rozpočtové problémy a hladinu dluhu, nás jenom utvrzuje v poznání, že řešení bude na úkor někoho jiného. Fed nakoupí vládní obligace, jinými slovy vytiskne dolary, a vyveze je. Tento svět nemá budoucnost. A jestli tento svět nemá budoucnost, svět, ve kterém každý kupuje americké obligace, aby zachránil americkou ekonomiku, papíry, které nemají jinou cenu, než cenu toho papíru, tento svět, který zajišťuje životní způsob amerických středních vrstev, nemá budoucnost, co to je Amerika bez tohoto životního způsobu středních vrstev? O tyto střední vrstvy se opírá americký konsenzus liberálně konzervativní. To, co chápeme jako ideál americké demokracie, to je způsob života amerických středních vrstev, včetně těch dvou a něco milionů lidí ve vězení, včetně těch dluhů. Tohle nemá budoucnost.

Svět se řítí do zvláštní pasti

Podívejme se ale na alternativu. My s úctou hledíme na ekonomický růst Číny, fascinující růst. Přes 30 let je to nejdynamičtější stát světa a to, co se tam odehrává, je nesporně největší ekonomickosociální experiment v lidských dějinách. Pro letošní rok to vypadá, že ekonomický růst tam bude 7,8 % HDP, to znamená, že zase budou na čele ekonomického růstu. Vytvořili alternativní model ekonomiky.

Problém je ale v něčem jiném. Problém je v tom, že když chcete dosáhnout západní životní úrovně v Číně, tzn. postavíte-li si jako cíl tento model životního způsobu Západu, pak Jared Diamond říká, že na to potřebujete dvojnásobek energií a surovin, než vydává v současné době lidstvo. A to ještě nemluvíme o Indii, to ještě nemluvíme o růstu Brazílie, o růstu Indonésie. Jinými slovy, něco tu nesedí. A nesedí tady něco globálně, a platí to, co tady říkal Ivan David, my se nesmíme bát říct: živelně to prostě nejde, je třeba stanovit si cíle, je třeba vytvořit nové programy, novou republikovou regulaci, a to na globální úrovni a v rámci socialistických ideálů. Tento svět se řítí do zvláštní pasti.

Pojďme ke konkrétní politice. Daniel Solis tady hovoří o Sýrii. Podívejme se na to, co se kolem Sýrie odehrávalo, buďme konkrétnější. Vidíme trvalé úsilí Ruské federace o dodržování mezinárodního práva. Jak toho dosáhli? Ono nejde ani tak o ty lodě, které do Sýrie poslali, obecně. Tam byl poslán, buďme úplně konkrétní, křižník Moskva. To je raketový křižník, jehož výtlak je asi tak desetina letadlové lodi třídy Nimitz, tzn. ve srovnání s těmi americkými letadlovými loděmi řádově kapesní. Na tomto křižníku máte 10 raket P1000, každá může nést hlavici o síle 350 kilotun trinitrotoulenu, tzn. řádově dvacetkrát silnější než to, co bouchlo nad Hirošimou. Výbuch jedné této rakety ve výšce, řekněme, 3-5 km nad letadlovou lodí nejen tuto letadlovou loď vymaže, ale vymaže i flotilu, která ji doprovází. Nikdy po konci studené války nestálo lidstvo na tak vyostřeném konfliktu. Máme tu po dlouhé době, od skončení studené války, první ozbrojený konflikt, kde proti sobě stály velmoci, byť v zastoupení, a nejen velmoci. Hrozně rád bych věděl, od kdy Francie nakupuje kalašnikovy, když oznámila celnice, že zadržela kamion s kalašnikovy, který směřoval do Francie, pro koho asi ty samopaly byly? Takže ani Česká republika jako mrňavý stát v tom nebude úplně nevinně. Francie je jedna ze dvou západních zemí, která veřejně přiznává, že dodává zbraně syrským rebelům.

Raketový křižník Moskva má na palubě 64 šachet, v každé je jedna raketa systému S300. Je to zabiják letadlových lodí. Samozřejmě, že by tento zabiják neochránil Sýrii před 600 připravenými střelami s plochou dráhou letu, které koncem září byly na pozicích vypálit směr Sýrie. Ale ta konfrontace, která hrozila, byla pro Spojené státy neúnosná. Tohle jsou podstatné teze, které bych chtěl zdůraznit.

První je - Rusko trvalo na mezinárodním právu. Nemyslím si, že by úředník na ruském ministerstvu zahraničních věcí byl morálnější než úředník na americkém ministerstvu zahraničních věcí. To podstatné je, že Rusko v současném geopolitickém cyklu je v takovém světovém postavení, že nutně musí hájit principy mezinárodního práva. A teď dodám větu, která je velice důležitá. Jestliže někdo hájí principy mezinárodního práva, hájí české národní zájmy. Tady je absolutní shoda mezi českými národními zájmy a ruským postupem v době války v Jugoslávii, v době války v Sýrii. Samozřejmě to vůbec neznamená, že se nemáme hádat o ceny plynu, ceny ropy, že se nemáme hádat o cenu dostavby Temelína. Máme se hádat, ale musíme si vážit každého – my, Češi a Slováci – kdo hájí principy mezinárodního práva, ať je to Francie, Spojené státy, Čína nebo Rusko. Malé státy, jako je Česko, které jsou navíc odsouvány na periferii Evropské unie, potřebují ochranu mezinárodního práva.

 

Řešení syrského konfliktu poučením pro USA

Druhá teze je samozřejmě z globálního hlediska významnější v souvislosti s válkou v Sýrii. Válka v Sýrii, jak jsem naznačil, je konfrontací mocenských potenciálů velmocí. Skutečnost, že střely s plochou dráhou letu nebyly odpáleny, znamená, že konflikt kolem Sýrie má do určité míry podobu konfliktu z roku 1962 kolem kubánské raketové krize. Tehdy se supervelmoci učily, jak žít v podmínkách vzájemného zaručeného zničení. Uměly nalézt kompromis, protože věděly, že ani jedna nemá na vítězství. Řekl bych, že řešení syrského konfliktu je poučením pro Spojené státy, jak se chovat v měnící se mezinárodní situaci, kdy už nestačí hegemonistická politika, ale musíme hledat dohody s ostatními mocnostmi, tzn. směřujeme k multipolárnímu světu. Ten základní souboj se neodehrává mezi Ruskem a USA, ten základní souboj se odehrává uvnitř americké politické elity, která se musí naučit chovat v nových podmínkách. Když jste sledovali rétoriku liberálů, kteří jsou v okolí Baracka Obamy, mám na mysli Susan Riceovou, to je jeho poradkyně pro otázky národní bezpečnosti, nebo Samanthu Powerovou, to je velvyslankyně USA při OSN. Rétorika těchto bývalých bojovnic proti válce v Iráku plně odpovídala tomu, co říkal neokonzervativec Paul Wolfovitz v době, když zdůvodňoval útok na Irák. Jinými slovy, souboj uvnitř americké politické elity zdaleka nebyl dobojován a je pro osud tohoto světa klíčový. Ukazuje nám, kam půjdeme. Jestli bývalý hegemon, který má jednoznačnou vojenskou převahu, bude používat vojenskou sílu k tomu, aby si udržel pozice, anebo bude respektovat fakt, že už na nadvládu nestačí a že jsou tu ekonomicky stejně silné, ne-li silnější, mocnosti. Mám na mysli v daném případě Čínu.

Konflikt, jeho mezinárodní pozice, se posunul do fáze, kterou můžeme pokládat za nesmírně šťastnou. Neznamená to ale, že by tento konflikt skončil. Je třeba si připomenout, že chemický arzenál Sýrie nevznikl proto, aby se jím zastrašovali povstalci, tento chemický arzenál vznikl jako arzenál chudých, jako protiváha izraelskému jadernému arzenálu. Podle kvalifikovaných odhadů v současné době Izrael disponuje 80 jadernými náložemi a má kapacitu na 100 až 200 náloží, pokud jde o produkci jeho reaktorů. Jinými slovy, vytvořila se nová rovnováha na Středním východě, kdy Izrael získal jednoznačnou převahu, což může vyvolat nežádoucí tlaky na vytváření jaderného arzenálu Íránu a zvyšuje zodpovědnost mocností za udržení míru a pořádku na Středním východě. Právě zvýšená zodpovědnost by mohla být tím, co by nám mohlo pomoci nalézt cestu k tomu, aby se současné velmoci naučily žít spolu, ne proti sobě.

Protože jsme v časové tísni, zamířím k závěru. Onen Einsteinův článek nám připomněl, že nejen nesmíme zapomínat na své ideály, ale nesmíme se bát ani o nich mluvit. Když onen Einsteinův článek čtete, tak vidíte, že on nenabízí, jak dosáhnout socialismu, on nenabízí, jak dosáhnout světového státu bez jaderných zbraní, ale definuje ideál. A tento ideál je mírou i pro postupové, pragmatické, taktické kroky, kompromisy a ústupky. Pořád tu musí být ten ideál. Za pár měsíců začnou zase další volby, tentokrát do Evropského parlamentu, a když chcete posuzovat Evropský parlament, musíte vědět, jaký je pro nás ideál. My, kteří jsme tak trochu dědici Bohumíra Šmerala, bychom to přece měli vědět – socialistická federativní evropská republika. Jaký jiný ideál si můžeme představit? A tím se všechno musí poměřovat. To znamená myslet globálně a nezapomínat na ideály.

Je na mně, abych vymyslel nějakou pointu na závěr. Já tentokrát uteču, pointou, budiž Albert Einstein: »Why Socialism?«, Monthly Review, květen 1949.