Tunel na konci světla

Prof. PhDr. Jan Keller, věta "Z prosperity, která byla slibována dvadcet let, zbyly dluhopisy" se bude mezi lidmi šířit velmi rychle.

https://vratimovskyseminar.webnode.cz/novinky/tunel-na-konci-svetla/

V tomto odkazu naleznete odpovědi Jana Kellera, které mu byly v rámci Vratimovského semináře položeny

 

Zde je k dispozici přepis vystoupení Prof. Jana Kellera, jak jej zpracovaly Haló noviny 24.10. 2011

Tunel na konci světla

Musím se přiznat, že název mého příspěvku není původní, já jsem ho vytuneloval. Nejdříve ho použil v polovině 90. let německý sociolog Claus Offe. Rád bych se zamyslel nad situací, ve které jsme se ocitli, a to ze širšího hlediska a z hlediska vývoje posledních 20 let.

Česká republika nemá svou vlastní politiku. Pouze plně respektuje diktát neoliberalismu. Co je podstatou neoliberálního modelu? Stručně řečeno, je to jakási »mafianizace ekonomiky«. Nebudu tady mluvit o státních zakázkách a o míře korupce v ČR, ale o tom, že celá neoliberální ekonomika (bez ohledu na míru konkrétní korupce) funguje na principech klasické mafie.

Jak funguje mafie? Je to v první řadě podnik na poskytování ochrany. Mafiáni poskytují za úplatu ochranu v situaci, kdy existuje určité riziko, ale zároveň chybí důvěra v to, že toto riziko může být zvládnuto pomocí služeb státu a veřejného sektoru. Aby měla mafie dostatek zakázek, sama nejistotu pečlivě vytváří a udržuje ji přesně na té úrovni, kterou potřebuje pro svůj byznys.

Soudobá neoliberální ekonomika se chová velice podobně. Nejistotu udržuje dvojím způsobem. Jednak v oblasti trhu práce – prostřednictvím neplnohodnotných pracovních smluv, skrze erozi práv zaměstnanců. Jednak v oblasti sociálního zabezpečení, osekáváním sociálního státu a redukcí sociálních práv občanů. Tato opatření vytvářejí vhodný prostor pro šíření nejistoty a pro následné vydírání celých velkých skupin obyvatelstva.

Postupuje se naprosto systematicky. Nejprve je vyvolán strach z budoucnosti, zároveň se vzbudí sen o zajištěném zítřku a nabídne se ochrana v podobě soukromého fondu. Nejprve jsou rizika přeháněna, nakonec jsou bagatelizována a mezitím trh se soukromým pojištěním shrábne svoji odměnu.

Mafie nešíří nejistotu nijak samoúčelně. Dokáže na jejím pečlivém dávkování pohádkově vydělávat. Platícím klientům umožňuje výrazně redukovat míru nejistoty, ve které žijí. Stačí, když přistoupí na její pravidla. Ani současný systém neoliberální ekonomiky nestupňuje nejistotu kvůli ní samotné.

Solventním klientům nabízí pojištění v soukromých fondech. Klienty méně solventní chce přimět (ministr Drábek se o to snažil přesně před rokem), aby se v nich pojistili přímo ze zákona. Nejvyšší úsilí v tomto směru je vyvíjeno v oblasti zabezpečení na stáří a ve zdravotnictví, protože zde protéká zdaleka nejvíce peněz. To je jeden strukturní rys naší ekonomiky.

Ten druhý spočívá v tom, že zhruba od přelomu 70. a 80. let 20. století se v řadě zemí prosazuje snaha zprivatizovat celé části veřejného sektoru a pojistné systémy sociálního státu. Z historického pohledu se jedná o velice paradoxní proces.

Právě ty instituce, které po zhruba 100 let kompenzovaly zaměstnancům jejich podřízenou pozici, se mají proměnit v nový zdroj zisku pro majitele velkého finančního kapitálu. Pojistky na ochranu pracovní síly, které se budovaly po celé generace, se mají změnit v nástroje, jež umožní podnikatelům s penězi mít peněz stále více.

Co znamená privatizace pojistných systémů pro zaměstnance? Oni by měli platit jedné skupině podnikatelů (těm, kteří obchodují se zdravím, s půjčkami na vzdělání, se zajištěním ve stáří), aby si mohli zachovat svoji pracovní sílu na takové úrovni, že to bude přinášet maximální zisk jiným skupinám podnikatelů (majitelům firem), kteří pracují ještě v klasickém průmyslu nebo poskytování služeb.

Vzniká tak jakási »dělba investiční práce« mezi těmi, kdo dále financují průmyslovou výrobu, a těmi, kdo své finanční prostředky směrují do oblasti soukromých pojišťovacích fondů, kde pojišťují mimopracovní aspekty existence člověka.

Domnívám se, že tato dělba práce vytváří ostrý rozpor ve fungování celého dnešního kapitalistického systému. Ti, kdož investují do klasické výroby, potřebují, aby mzdy byly nízké (kvůli konkurenceschopnosti firem). Naopak ti, kdož investují do soukromých pojišťovacích fondů, které zpoplatňují nejrůznější mimopracovní aktivity (vzdělání, zdraví, stáří aj.), potřebují mít pokud možno solventní klienty.

Tento rozpor se dá velice obtížně řešit i v zemích, jejichž bohatství nebylo vytunelováno a jejichž střední vrstvy zatím ještě nebyly příliš ožebračeny. V našich podmínkách jde o rozpor ještě mnohem více vyostřený a my se stáváme v jistém smyslu laboratoří budoucnosti Evropy. Žijeme totiž v zemi, která právě vstupuje do třetí fáze tunelování. Po tunelování minulosti zažíváme tunelování přítomnosti a už se začíná razit velký tunel do budoucna.

Tunelování minulosti

Tunelování minulosti proběhlo v souvislosti s privatizací státního majetku v 90. letech. Tato privatizace vedla ke dvěma velkým paradoxům. Za prvé se ukázalo, že údajně zoufale nevýkonné a zanedbané hospodářství dokázalo poskytnout dostatek zdrojů k prudkému zbohatnutí celé jedné sociální vrstvy v republice a k přenosu dalšího obrovského bohatství do ciziny.

Druhým paradoxem privatizace 90. let bylo, že i když se stát zbavil mnohasetmiliardového majetku, nijak tím nezbohatl. Naopak, vydal se na cestu rostoucího zadlužování. Transformační náklady privatizace jsou odhadovány na 500 či 600 miliard korun a staly se základem rodícího se státního dluhu.

Veřejnost tehdy byla v klidu a sledovala tyto procesy víceméně apaticky. Mimo jiné proto, že přetrvávaly iluze, že se jedná o přechodné transformační potíže, které nás podle slov Václava Klause z poloviny 90. let již brzy přivedou z operačního sálu do fitcentra a my začneme rychle dohánět Evropu.

Dnes jsme tedy v tom fitcentru, kde to vypadá jak na operačním sále. Výsledkem této první fáze tunelování bylo, že vznikla vrstva vlastníků firem, jejichž nově nabytý majetek se promítl do dluhů státu. Kromě toho se ve firmách, které státu zůstaly, utvořila úzká vrstva pohádkově placených manažerů a členů dozorčích rad. A tady se přechází k dalšímu období.

Tunelování přítomnosti

Období od konce 20. století až do voleb v r. 2006 se dá považovat za jakousi přípravu k tunelování přítomnosti. Ekonomika začala růst, ale většina lidí to ve své peněžence příliš nepoznala. Růst ekonomiky nevedl ani ke snižování státního dluhu.

Naopak, jak známo, tehdy se začali vyhrabávat ze skříně kostlivci, kteří tam byli pečlivě naskládáni ještě z dob Klausovy transformace. Objevily se první návrhy na tzv. modernizaci sociálního státu (krátce po r. 2000). Většinou nebyly ničím jiným než snahou seškrtat údajně příliš rozbujelý systém sociálních dávek a přenést financování toho, co ještě zbylo, na bedra zaměstnanců.

Pod povrchem návrhů na reformy, které se tehdejší sociálnědemokratické vlády neodvážily provést, protože tušily jejich sociální brutalitu, a pod povrchem opoziční smlouvy se někdy v té době dotvořily mafiánské kliky, které se stále větší drzostí začaly pouštět státu žilou.

Protože ekonomice se tehdy dařilo poměrně rychle růst, v černých dírách korupce mizely každoročně úctyhodné sumy peněz, aniž by to někoho příliš vzrušovalo. Státní dluh mezitím pomalu, ale soustavně narůstal. Byla to doba jakéhosi klidu před bouří.

Díky slušnému tempu růstu nedocházelo ještě k poklesu příjmů zaměstnanců, nebyl ještě omezován veřejný sektor a nesáhlo se k redukci práv lidí sociálně potřebných. Byl to stejný typ klidu jako ve Spojených státech, kde se tehdy ještě pevně věřilo tomu, že spekulační bubliny mohou růst do nekonečna a trvale přinášet prospěch všem zúčastněným.

Vše se rázem změnilo po volbách r. 2006. Pravice mohla konečně předvést, co si v klidu připravila během doby, kdy byla v opozici. Transformační polštáře už byly vyčerpány a kromě několika posledních tučných soust už nebylo prakticky co privatizovat. Korupce ovšem vyžadovala svůj každoroční přísun peněz. Růst ekonomiky se přitom výrazně zpomalil a vypuknutí světové hospodářské krize mu zasadilo další ránu.

I přes tyto varovné momenty Topolánkova vláda s Miroslavem Kalouskem coby už tehdy nejlepším ministrem financí podřízla příjmy státního rozpočtu rovnou daní a opakovaným snižováním pojistného. Tunelování přítomnosti se projevilo tím, že firmy a top manažeři byli zbavováni daňové zátěže, která se postupně přesouvá na ty samé zaměstnance, kteří už hradí dluhy vzniklé v první fázi privatizace.

Bohatí byli zproštěni nemalé části svých daňových povinností a posledními transformačními polštáři se stávají peníze, které měly směřovat na financování školství, zdravotnictví, kultury, ale také peníze, určené na sociální účely včetně podpory lidí zdravotně handicapovaných. Bez podvázání těchto oblastí už není možno při poklesu ekonomiky nakrmit hydru těch, kdo se předbíhají ve frontě státních zakázek, či jinak se podílejí na korupci.

Občané, kterým bylo vcelku jedno, dokud se rozdávalo ze státního, náhle zpozorněli (někdy v roce 2007-2008). Tehdy se jim dostalo pohádky o tom, že líní chudí nás vedou na cestu do Řecka. Nevěřím tomu, že tato pohádka vznikla během posledních týdnů před volbami, to už se muselo chystat delší dobu.

Jak víme, dostatečný počet voličů této pohádce uvěřil a výsledkem byl vznik vlády Petra Nečase. Protože Čunkovi lidovci a především Bursíkovi zelení se stačili od posledních voleb v r. 2006 naprosto zdiskreditovat, byly vytvořeny prakticky z ničeho dvě zbrusu nové politické strany.

Z lidovců byl použit Kalousek a ze zelených Schwarzenberg k vytvoření TOP 09. Kdo určil za lídra Věcí veřejných právě Radka Johna, není dosud známo. Lze se dokonce setkat s názorem, že strana Víta Bárty ho vyhrála v tombole.

V každém případě se schyluje k završení procesu tunelování přítomnosti. Uzákoněno to bude v podobě nového daňového zákona, který bude legalizovat přesun daňové zátěže z majitelů firem a horních manažerů na zaměstnance a spotřebitele. A přecházíme k třetímu období.

Tunelování budoucnosti

Nástup Nečasovy »nové vlády«, složené z mnoha klíčových členů vlády předchozí, umožnil přejít ke kvalitativně novému typu transformačního polštáře. Poté, co byl v 90. letech rozprodán pod cenou polštář v podobě státního majetku, a poté, co byl tvrdě stlačen polštář v podobě financí, o něž jsou kráceny veřejné rozpočty, nafukuje se třetí a zatím poslední polštář.

Ten prvý umožnil disponovat majetkem nakumulovaným v minulosti, ten druhý sáhnout do toků peněz protékajících v přítomnosti. Třetí polštář umožňuje sáhnout si již dopředu na peníze, které se teprve platit budou, a přesměrovat je k těm, kdož už vyčerpali oba polštáře předchozí. Umožňuje tunelovat budoucnost.

Samozřejmě, jedná se především o penzijní reformu a o reformu zdravotnictví, jejichž architektura je velice podobná. V obou případech se má doširoka otevřít soukromý trh s našimi strachy a obavami. V jednom případě jde o strach z nemoci, která může přijít kdykoli, ve druhém o strach z nezajištěného stáří.

Tyto přirozené strachy a obavy mají být použity jako motor nového a báječného byznysu. Umožní se tím lidem, jejichž majetky vznikly v prvé fázi tunelování a kteří byli zbaveni daňové zátěže ve druhé fázi tunelování, aby své prostředky mohli vložit do oblastí jistějších, než je výroba.

V případě penzijní reformy jde o to, aby byly postupně přečerpány obrovské prostředky ze státního průběžného systému do soukromých fondů těch, kdo se rozhodnou podnikat s naším stářím. Veřejný penzijní systém bude stále více zbavován své funkčnosti a peníze z něho se stále vydatněji budou přelévat těm, kdož se budou zaklínat, že nám je za nějakých 30 či 40 let bohatě zhodnocené přinesou zpět.

Za tu dobu se vystřídá zhruba 10 dalších vlád, takže v případě nedodržení slibu už nikdo nedohledá, kde se vlastně stala chyba. V případě zdravotní reformy budou za kouřovou clonou různých poplatků prováděny operace s cílem zprivatizovat jak nemocnice, tak systém zdravotního pojištění. Vznikne tak další mohutný proud přelévání peněz soukromým investorům.

Za akty tunelování budoucnosti můžeme ovšem považovat také připravovanou drastickou redukci stavů policie, protože to také v budoucnosti zaplatíme, krácení rozpočtů na vězeňství a podivný způsob transformace (spíše však likvidace) úřadů práce a řadu dalších akcí.

Dnes se nalézáme ve fázi, kdy se všechny tři druhy tunelování protínají. Ještě zbývá rozprodat pár posledních lukrativních podniků. V plném proudu je odčerpávání financí z veřejného sektoru a z dávek sociálně slabým. A už se hlasuje o přesměrování budoucích toků, které by měly zajistit naše zdraví a stáří.

Myslím si, že lidé si začínají uvědomovat, že právě oni sponzorují všechny tři fáze tunelování. Někteří už nikdy nenašli dobrou práci, o kterou je v 90. letech připravilo tunelování podniků. Zároveň doplácejí na daňovou reformu, která je nutí platit na daních více, aby si mohli koupit méně.

Zároveň budou muset zaplatit více na pojistném, aby byli méně sociálně ochráněni. A jejich obavy z nemoci, ze stáří a z nedostatečného vzdělání pro potomky se stanou trvalým zdrojem příjmů lidí, kteří už dnes nevědí, co s penězi.

Pro tyto lidi se vydávají státní dluhopisy. Kupují si je po milionech. A my ostatní se jim budeme ještě skládat na úroky, ze kterých oni nezaplatí ani korunu daně. Státní dluhopisy jsou vlastně prémií pro ty, kdo vydělali na trojím tunelování. Je to taková třešnička na dortu, jak by řekl pan prezident. Z prosperity, která byla slibována 20 let, zbyly právě dluhopisy.

Abych to uzavřel, celá logika tunelování, kdybychom si to dali do nejabstraktnějších souvislostí, spočívá v podstatě v tom, o čem Karel Marx psal např. v knize Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta. Marx ukazuje, že tehdy ve Francii se velká finanční buržoazie nejdříve vyrovnala s dělníky, nechala je zmasakrovat na barikádách, a poté si vyrovnala účty s drobným kramářem, který na barikádách pomáhal porážet dělníky.

To, co Marx tehdy popsal v měřítku Francie, se dnes děje v měřítku celosvětovém. Velký finanční kapitál nejprve degradoval dělníky tím, že je nutí, aby konkurovali nepojištěným Číňanům a Indům, a poté, co se mu podařilo deklasovat dělnictvo, si hodlá vyřídit účty se středními vrstvami.

Přesně s těmi vrstvami, které u nás i jinde zatím volily pravici. Takže pokud existuje nějaká naděje, domnívám se, že spočívá v tom, že středním vrstvám začne pomalu docházet, že právě teď už přišla řada i na ně.

Jan KELLER

24. 10. 2011Jan KELLER